Ve čtvrtfinále naše ženské áčko nestačilo na Snails Kunovice (1:2, 2:9) a sezónu 2019 tak zakončilo na celkovém 5. místě. Více informací, nejen o sezóně 2019, se dozvíte v následujícím rozhovoru s naší novou trenérkou a pitching coachem Petrou Malou.
Jsi ve Storms první sezónu. Jak bys jí zhodnotila?
Myslím, že minimálně z pohledu výsledku to byla sezóna úspěšná. Některé zápasy byly hodně povedené, některé naopak. Ale myslím, že z těch nepovedených jsme se dokázali poučit. To se projevilo zejména v podzimní části, kdy jsme výborně zvládli ty důležité zápasy pro play-off a pak navíc uhráli další pěkné výsledky. A ani čtvrtfinálový souboj s Kunovicemi nebyl úplně bez šance.
Jaké jsou tvé dojmy z týmu?
Moje dojmy jsou veskrze pozitivní. Tým si umí stanovit priority a pracovat na sobě. Zkušenější hráčky jsou dostatečnou oporou těm mladším a ty se snaží je maximálně podpořit. Za mne tým funguje na hřišti i mimo něj a nevím, že by se kdy vyskytl nějaký závažnější problém. Občas by se dalo něco ještě více pohecovat a poprat se sám se sebou, ještě více naslouchat a zkoušet nové věci – prostě dovést dobré k dokonalému.
Náš hlavní trenér, se kterým teď spolupracuješ, je Vojta Albrecht. Jak s ním vycházíš, jak se ti s ním pracuje? Co ti on dal nového? Je také něco nového, co jsi vnesla k nám do týmu ty?
Spolupráce s Vojtou pro mě nebyla úplně nová. Několikrát jsme se spolu potkali u různých reprezentačních výběrů nebo při vedení Pitching akademie. Naše spolupráce byla vždy velmi různorodá a pestrá. Troufám si říct, že jsme vždy dokázali najít společnou řeč. Každá akce s ním vám musí dát něco nového. Tedy pokud chcete přijímat nové informace a přemýšlet o nich. Vojta neustále sleduje dění v softballovém světě a hledá cesty, jak se tým může vyvíjet. Zároveň je ochotný vyslechnout si i názory druhých a vnímat případné individuální potřeby.
To může být i to, čím jsem možná mohla přispět do týmu – můj hráčský a “holčičí” pohled na hru, trénink a vše kolem. Takový přenos „vnitřního hlasu týmu“ směrem k Vojtovi a naopak.
Liší se hodně tvé působení v Sabatu a u nás? Je to veliká změna?
Jak se to vezme… Myslím, že obecně dělám furt to stejné, snažím se předat hráčkám veškeré svoje znalosti a zkušenosti a jsem připravená pomáhat a naslouchat téměř 24/7 😆😆. Přesto to změna je! Hlavně v porovnání s děním v posledních sezonách… Je to ale spíše spojené se zpětnou vazbou a ochotou hráček na sobě pracovat, s radostí ze softballu a s touhou využít trénink na maximum. A být o kus lepší než minule.
Sama jsi dlouhá léta házela, dokonce tomu není tak dávno, co jsi házela v zápase proti nám. Jak bys zhodnotila českou ligu z pohledu nadhazovaček? Co vidíš jako největší problém českého nadhozu? Je něco, co bys doporučila mládeži?
(No, nebýt termínové kolize, házela bych asi dál..🙂🙂)
Možná se na naši soutěž dívám moc kriticky, ale za mě je úroveň nadhozu “průměrná”. Obecně mi v lize chybí větší pestrost nadhozů a více “top” nadhazovaček. Neříkám, že nejsou dobré, ale rychlost nedosahuje takové úrovně, aby posouvala naše pálkaře výš. Technické nadhozy se netočí jako ty “světové” a přesnost, která by dovolovala si “pohrávat” s pálkařem, je tak 50:50. Mnoho týmů se opírá jen o 1 nadhoz a další bývá “jen” na doplnění. Chtělo by to větší ctižádostivost až zarputilost a s tím spojenou odvahu, drzost a sebedůvěru. Zároveň je důležitá velká pracovitost a preciznost. Nadhazovač by měl vědět, proč něco trénuje, jaký je jeho konkrétní úkol v zápase a přemýšlet o každém nadhozu, ať už se povedl nebo ne. Mockrát jsem zažila, že nadhazovačka ani nevěděla, který pálkař jí to poslal k plotu nebo nebyla schopná říct, co to bylo za nadhoz nebo kam ho hodila. A to už vůbec nemluvím o tom, když by se jí člověk zeptal za týden před dalším zápasem…😉
Ideální by bylo, aby se hráčky samy zajímaly o nové a nové možnosti, aby hledaly svoji cestu, jak se zlepšit a konzultovaly svoji činnost s trenérem. Neměly by jen plnit pokyny k tréninku bez souvislostí. Ale chápu, že to chce spoustu času. Nadhoz je prostě taková další samostatná disciplína.
Tvoje dcera teď studuje na univerzitě v Americe. Jak to bereš z pohledu rodiče a jak z pohledu trenéra?
No možná, že můj pohled rodiče může být snazší právě proto, že jsem i trenér a softball je přirozenou součástí našeho života.
Ale samozřejmě, že jsem “normální” rodič, který si také připouštěl obavy z toho, že bude mít dítě daleko. Stokrát si říkáš, že to je stejné, jako kdyby třeba studovala v Ostravě nebo na Slovensku, že prostě jen není doma. Ale zároveň víš, že je to úplně jiné, protože prostě nesedneš do auta a nepřijedeš na pomoc, kdyby se něco stalo. Vím však, že Kristý je samostatná, dospělá, rozumná a silná osobnost, aby se s neznámým a novým světem vypořádala. A když má tvoje dítě šanci vyzkoušet si jít za svým snem, tak ho musíš podpořit…
A pak už jsou pocity stejné, ať už v roli rodiče nebo trenéra. Je to prostě odměna za všechny ty hodiny a hodiny tréninku, za všechen pot, slzy, výhry i všechny překonané porážky a překážky. Uvědomíš si i takhle na dálku, že tvoje práce měla smysl. A když se pak daří, tak je to nádherný pocit štěstí a hrdosti… Vlastně si teď uvědomuji, když se tak ptáš, že to můžu považovat i za velký trenérský úspěch.
A čas nám utíká rychle, rok máme za sebou a chvílemi jsme měly pocit, jakoby byla jen na nějakém delším turnaji 🤣🤣. Možná je to tím, že tam narazila na samé fajn lidi, ale možná je to také tím, že se jí jen vrací to, jaký přístup, nadšení, energii a pracovitost vnáší do svého okolí ona sama.
Ale není to celé jen o softballu. Je to také obrovský přínos do života – a když se tam zvládneš se vším poprat, tak to určitě dodá spoustu znalostí, zkušeností, odvahy, sebevědomí… A to je to, co zase ocení ten rodič ve mně.
Působíš u nás mimo jiné jako pitching coach. Jak ses sžila s potítky a s dáváním signálů z dugoutu? V čem je tenhle systém lepší nebo naopak horší, než když dává signály catcher? Jaký si na tenhle systém měla názor, když jsi hrála proti nám? Změnil se tvůj názor teď, když jsi „na druhé straně“?
Potítka mi problém nedělala, protože to pro mě novinka nebyla. Znala jsem je již z působení u juniorské reprezentace. A asi mě nikdy nenapadlo nad nimi nějak víc dumat. Mně to nikdy nevadilo, ať už jsem je vnímala z kterékoli strany. Kaučování z dugoutu může určitě lépe využít skauting a svým způsobem ulehčuje práci kečrovi. A kauč tím vlastně může mít lepší přehled o hře. Přesto i zde stále platí, že všichni na hřišti by stejně měli přemýšlet o průběhu a vývoji hry a reagovat na zvolenou strategii. Tento způsob umožňuje větší variabilitu v kaučování a horší čtení pro soupeře.
Budoucnost českého softballu je v rukou mladých hráček. Myslíš si, že v česku je silná mládežnická základna? Věnuješ se také mládeži? Baví tě to?
No asi bych neřekla, že je u nás přímo silná mládežnická základna, ale spíš že je u nás propracovaný systém soutěží. Ten pak dovoluje mladým se rychleji rozvíjet. Zároveň je to však tím více náročnější na volný víkendový čas. A tak musí softballu buď celý tým zcela propadnout, nebo musí mít širokou základnu, aby se hráči mohli střídat.
A ano, mládeži jsem se vždycky věnovala. V podstatě jsem trenérsky rostla právě s dětmi. V SaBaTu jsem začínala u kadetek, pak jsem vytvořila i tým žákyň a nakonec pro rozvoj hráček, aby ty zkušenější hrály těžší zápasy, šla i do juniorských soutěží. V podstatě to pro mne na dlouhou dobu znamenalo, že jsme neznali slovo “volný víkend”. Byla to velká výzva. Ale když člověk vidí, jak pro to nadchne nové hráčky, jak se na hřišti “zabydlují” a jak se krůček po krůčku zlepšují, tak to stojí za to. Samozřejmě, že až na vrchol nedojdou všichni. Ale kouzlo softballu je i v tom, že v nejrůznějších podobách ho může hrát téměř kdokoliv a v kterémkoliv věku…
Vedle toho jsem několikrát působila v reprezentacích kadetek a ve výběrech Little league a vždy bylo příjemné pozorovat, že jsou další zájemci, co chtějí pro softball udělat něco víc.
Bylo pro mě tedy samozřejmostí, že také ve Storms, přestože jsem primárně přišla k dospělému týmu, pomáhám s tréninkem kadetek. Má to určitě své výhody, trenér ví, jaké hráčky v budoucnu může v týmu mít a naopak, hráčky znají trenéry, kteří na ně ve vyšších kategoriích čekají.
Na jaře jsme navíc s holkami juniorského věku sestavili tým na Open MČR do 20let a vyplatilo se. Vybojovali jsme krásné 2. místo.
Každá kategorie má svoje specifika, ale zároveň je tím i pestrá tvoje činnost a není vůbec na škodu si občas připomenout, jak se hráčky vyvíjí. V softballu rozhodují maličkosti a občas ti “dětský” trénink připomene, že jsi o kategorii výš třeba na něco zapomněl.
Naše hřiště v Řepích, na kterém trénujeme, nesplňuje parametry pro ženskou extraligu. Z tohoto důvodu máme jiné domácí hřiště – letos to bylo hřiště Spectrum Praha. Na tomto hřišti jsme trénovali jen zřídka. Myslíš si, že to naše výkony nějakým způsobem ovlivňuje? (Třeba při porovnání se Sabatem)
To si ani nemyslím. Já rozdíly nijak nevnímala. Mohli bychom to otočit i obráceně a udělat si z toho výhodu. Nemáme svoje doma, takže se vlastně na všech hřištích můžeme cítit stejně. Naopak trénink na horším hřišti by měl znamenat lepší výkon na lepším hřišti. Ikdyž pravdou je, že některé situace se nedají úplně plnohodnotně natrénovat. Přesto si nemyslím, že by to byl takový rozdíl jako možná v jiných sportech, kde to může mít třeba vliv i na počet fanoušků (ti naši si nás najdou kdekoliv 🙂).
Jak vidíš naši další sezónu? Kam až myslíš, že bychom se mohli dostat? Nějaké rady, co pro to udělat?
Každá sezóna je sice nová, ale je potřeba se pokusit navázat tam, kde skončila ta předchozí. Tým se během sezóny určitě zlepšoval, takže šance na další zlepšení určitě může být. Sezóna to nebude jednoduchá, protože skoro polovina hráček bude maturovat. Ale věřím, že to vše zvládnete.
Řadu z vás znám vlastně už několik let a vidím, že “rostete”. Teď když jsem nakoukla i pod povrch a vím, kolik energie a času softballu věnujete, tak věřím, že můžete vystoupat ještě výš. Ale čím výš jste a čím výš míříte, tím těžší a těžší ta cesta je.
Chce to především vytrvalost, pracovitost a trpělivost. Chce to být sám na sebe přísný a náročný, ale zároveň se umět i pochválit. Chce to lásku k softballu a obětování mu spousty svého času. Chce to zorganizovat svůj program a jít si za tím. Čím více hráček toto pojme za své, tím blíž k cíli budeme jako tým.
Závěrem ti chci za celý náš tým poděkovat. Všichni jsme si tě velmi oblíbili a doufáme, že s námi budeš pokračovat i další sezónu.
Budeš? 🙂
Já děkuji vám všem!! Trávit čas a pracovat s vámi byla radost. Jste skvělá a fungující parta, která respektuje každého jedince a bere ho se všemi jeho klady i zápory. Umíte se semknout, umíte zabrat, umíte se naštvat, ale umíte se podpořit. Umíte si stanovit, co chcete, umíte se radovat a bavit.
Proto ano, těším se na další sezónu s vámi 😉
Autor: Denisa Pineckerová
Spolupracovaly: Aneta Walterová, Josefína Báčová
